Když někomu ukážeme náš itinerář cesty po západě USA, může to na první pohled vypadat jednoduše.

Los Angeles. Route 66. Grand Canyon. Monument Valley. Národní parky. Las Vegas. Death Valley. Sequoia. Yosemite. San Francisco. Poskládat známá místa za sebe přece nemůže být tak složité. Jenže náš itinerář nevznikl za jeden večer.

Ani za týden.

Vzniká už několik měsíců.

A možná právě plánování je pro mě tak trochu první část samotné cesty. Nechtěla jsem otevřít internet, najít hotový „20denní itinerář západem USA“, překopírovat jednotlivé zastávky a podle něj jet. Takových itinerářů existuje na internetu milion. Chtěla jsem naši cestu. Takovou, která bude odpovídat tomu, co zajímá nás. A tak jsem na to šla trochu postaru.

Nejdřív poznat místo. Až potom plánovat trasu

Když plánujeme větší cestu, nezačínám tím, že hledám:

„Nejlepší itinerář západ USA na 20 dní.“

Začínám jednotlivými místy. Čtu si o nich. O jejich historii, přírodě, lidech a zajímavostech. Hledám věci, které nejsou vždy na prvních třech pozicích každého seznamu „TOP 10“. Teprve potom se rozhoduji, jestli tam skutečně chceme jet. Protože slavné místo automaticky neznamená, že musí být zajímavé právě pro nás.

A naopak nenápadná tečka na mapě může mít příběh, kvůli kterému jsme ochotni změnit půl itineráře.

Ano, koupila jsem si i papírové průvodce

Možná trochu staromódní. Ale ano. Vedle internetu jsem si pořídila klasické papírové cestovní průvodce. Listovala jsem v nich, zvýrazňovala si zajímavá místa a četla kapitoly o oblastech, kterými pojedeme. A vlastně mě překvapilo, jak moc mě tento způsob plánování stále baví.

Na internetu totiž velmi snadno skončíte v určité bublině. Jeden člověk doporučí deset míst. Další článek doporučí téměř stejných deset. Sociální sítě vám ukážou stejné vyhlídky. A po chvíli máte pocit, že mimo ně vlastně nic dalšího neexistuje.

Ve starém průvodci někdy narazíte na jediný odstavec o místě, o kterém jste předtím vůbec neslyšeli. A najednou hledáte dál. Co tam bylo? Proč je to zajímavé? Dá se tam dnes dostat? A má smysl kvůli tomu změnit trasu?

Právě při takovém hledání pro mě cesta začíná získávat vlastní podobu.

Historie je pro mě stejně důležitá jako samotné místo

Miluji historii.

A neumím přijet například na Route 66, podívat se na starou benzínovou pumpu, udělat fotografii a pokračovat dál, aniž bych věděla, proč tam stojí. Stejně tak nechci přijet ke Grand Canyonu pouze proto, že je slavný.

Chci vědět, na co se vlastně dívám. Jak krajina vznikala. Kdo zde žil. Co se na daném místě odehrálo. Jak se v průběhu desetiletí změnilo. Proto během plánování nečtu pouze cestovatelské články.

Čtu historii jednotlivých míst, různé zajímavosti a příběhy, které se k nim vážou. Něco z toho nakonec použijeme pro WandersKaty.

Spoustu věcí možná nikdy nikam nenapíšeme. Ale pro mě mají význam i tak.

Protože díky nim nepřijedeme jen na místo označené špendlíkem v Google Maps.

Přijedeme na místo, o kterém už něco víme.

A člověk se potom dívá úplně jinak.

Fotografování ovlivňuje naši cestu víc, než se může zdát

Několik let jsem se věnovala fotografování, a i když dnes cestujeme především pro sebe, tenhle pohled mi zůstal. Když vidím místo na mapě, nepřemýšlím jen nad tím, jestli stojí za návštěvu.

Přemýšlím také nad světlem. Nad krajinou. Nad tím, odkud bude nejlepší výhled. Jestli má větší smysl přijet ráno, nebo večer. Kde bude zapadat slunce.

Co uvidíme ze země a co může úplně jinak vypadat z výšky. Některá místa proto v itineráři nejsou v konkrétní čas náhodou.

A právě západ USA je pro člověka, který rád fotografuje, skoro nekonečné hřiště. Pouště, kaňony, nekonečné silnice, města, opuštěná místa, skály, oceán i obrovské lesy. Tentokrát navíc nevezeme jen fotoaparát a telefony.

Chceme z cesty přivézt mnohem více videa a materiálu pro WandersKaty.

Ale pořád platí jedno pravidlo:

Nechceme celou cestu prožít přes displej.

Fotografie má zachytit zážitek.

Nemá ho nahradit.

Nekopírujeme cizí itinerář

Při plánování samozřejmě čtu i jiné cestovatelské blogy. Bylo by nesmyslné tvrdit opak. Zkušenost někoho, kdo už daným místem projel, může upozornit na věci, které v klasickém průvodci nenajdete.

Stejně tak využíváme mapy, oficiální stránky národních parků, recenze nebo zkušenosti dalších cestovatelů. Rozdíl je v tom, že žádný z těchto zdrojů nepoužíváme jako hotový návod na naši cestu. Vezmu si z něj informaci.

Poznamenám si zajímavé místo. A potom pokračuji dál. Výsledný itinerář vzniká postupně jako skládačka.

A někdy se mění pořád dokola.

Některá místa jsme přidali. Jiná bez milosti vyškrtli.

Tohle byla možná nejtěžší část plánování.

Západ USA je obrovský. A člověk velmi rychle získá pocit, že když už tam jednou bude, musí vidět úplně všechno. Nemusí.

Právě naopak. Čím déle jsme trasu připravovali, tím víc jsme si uvědomovali, že nechceme sbírat národní parky a města jako odškrtnuté položky.

Nechceme přijet, vystoupit z auta, udělat fotografii a za hodinu pokračovat dalších 300 kilometrů.

Raději něco vynecháme. A na místa, která nás opravdu zajímají, si necháme více času. Některé části itineráře jsme proto několikrát změnili. Jiné jsme úplně zrušili. A pár míst se naopak do trasy dostalo právě díky tomu, že jsme o nich během plánování zjistili něco, co nás zaujalo.

Google Maps jsou moje druhá kniha

Jakmile mám základní představu o oblasti, přichází mapa.

A začíná skládání. Kolik kilometrů je mezi jednotlivými místy? Jak dlouho tam reálně pojedeme? Co můžeme spojit během jednoho dne? Kde budeme spát?

Má smysl pokračovat večer dál, nebo je lepší zůstat? Tady se romantická představa roadtripu začne potkávat s realitou. Americké vzdálenosti totiž dokážou být obrovské. Na mapě vypadají dvě místa skoro vedle sebe.

Pak zjistíte, že mezi nimi strávíte několik hodin v autě.

Proto jsme trasu mnohokrát přeskládali. Ne podle toho, jak vypadá na obrázku.

Ale podle toho, jestli ji skutečně dokážeme projet a zároveň z cesty něco mít. A upřímně? Těším se až jednou budu moci třeba v Thajsku či v Malajsii nebo kdekoli jinde, být několik týdnů a cestovat bez plánu, kamkoli. Teď mám bohužel kvůli práci limitovaný čas a plán mít musím

Neplánujeme každou minutu

Možná to podle našeho itineráře vypadá opačně, ale nechceme mít cestu naplánovanou na minuty.

Máme pevné body. Ubytování. Některé rezervace. Místa, která určitě nechceme vynechat. A přibližnou trasu každého dne. Mezi nimi ale chceme nechat prostor. Protože právě během cest často vznikají nejlepší zážitky ve chvíli, kdy u silnice zahlédnete něco zajímavého a prostě zastavíte.

Nebo vám někdo doporučí místo, o kterém jste nikdy neslyšeli.

Nebo se vám někde líbí natolik, že tam chcete zůstat déle. Itinerář pro nás není jízdní řád.

Je to kostra cesty.

Proč tomu věnujeme tolik času?

Někdo plánování nesnáší.

Já ho mám ráda.Když několik měsíců čtu o místech, kterými pojedeme, mám trochu pocit, že cesta začala dávno před odletem. Postupně poznávám krajinu. Historii. Příběhy. V mapě se přestávají objevovat anonymní názvy a začínají to být místa, ke kterým už mám nějaký vztah.

A potom přijde okamžik, kdy tam skutečně stojíte. Místo fotografie z průvodce je před vámi skutečný Grand Canyon. Místo čáry na mapě jedete po Route 66.

Místo čtení o Death Valley stojíte uprostřed jedné z nejextrémnějších krajin Severní Ameriky.

Právě na tenhle okamžik se těším nejvíc.

Náš itinerář není „nejlepší itinerář západem USA“

A ani nechceme tvrdit, že je.

Je náš.

Vznikl podle toho, co baví nás. Máme rádi historii. Přírodu. Fotografování.

Silnice. Místa s příběhem. Občas trochu zvláštní a zapomenutá místa. A nechceme cestovat jen proto, abychom si mohli připsat další navštívenou destinaci. Proto může někdo jiný projet západ USA úplně jinak.

A bude to naprosto v pořádku.

Možná je právě tohle naše největší rada pro plánování podobné cesty:

Nezačínejte cizím itinerářem. Začněte tím, co chcete zažít vy.

Přečtěte si něco o místech.

Otevřete mapu.

Hledejte.

Klidně si kupte starého papírového průvodce. A postupně si z jednotlivých střípků sestavte vlastní cestu. Protože nejlepší itinerář nemusí být ten, který má na internetu nejvíc zhlédnutí.

Je to ten, kvůli kterému se nemůžete dočkat, až konečně vyrazíte.

Až se vrátíme, ukážeme i realitu

Teď máme itinerář. Rezervace. Mapy. Poznámky. Přečtené průvodce. A poměrně jasnou představu o tom, jak by naše cesta měla vypadat. Jenže plánování je jedna věc. Realita na cestě druhá. Proto se k tomuto článku po návratu chceme vrátit.

Co fungovalo? Co jsme naplánovali špatně? Kde jsme měli zůstat déle?

Co bychom příště úplně vynechali? A které místo nakonec překonalo všechna očekávání? Protože možná právě tehdy zjistíme, jestli těch několik měsíců plánování skutečně stálo za to.

28. října vyrážíme.

A tentokrát už nebude před námi mapa.

Bude před námi skutečná cesta.