Když člověk pracuje u policie, začne si některých věcí na cestách všímat trochu jinak.

Zatímco běžný turista možná při cestě do zahraničí řeší především to, kde zaparkuje, kde se dobře nají a jestli stihne západ slunce, já si občas všímám toho, kolik je kolem policistů, jak jsou vybavení, jak komunikují s lidmi nebo jakým způsobem probíhají kontroly.

A někdy si říkám, že bych měla jednoduše cestovat a práci nechat doma.

Jenže ono to úplně nejde.

Za několik let cestování jsem se setkala s policií, armádou nebo jinými bezpečnostními složkami v řadě zemí. A rozdíly jsou opravdu výrazné. Někde byli policisté neuvěřitelně milí a ochotní, jinde velmi formální a jinde jsem si říkala, že další otázku už raději ani pokládat nebudu.

Beru ale na začátku jednu věc jako důležitou: tohle není odborné hodnocení policejních sborů jednotlivých zemí. Je to moje osobní zkušenost cestovatelky a zároveň policistky. Jedna nebo několik zkušeností samozřejmě nemůže popsat celou policii dané země.

A právě proto mě jejich rozdíly tolik baví.

Gruzie: když se prostě nedohodnete

Začnu zkušeností, která pro mě byla asi nejméně příjemná.

V Gruzii jsem měla s policií zkušenost, ze které jsem odcházela s pocitem značné arogance a naprosté neochoty diskutovat. Jakmile jsme se snažili situaci vysvětlit nebo se doptat, komunikace se podle mého vnímání neposouvala k řešení, ale spíš k tomu, že nám bylo stále důrazněji řečeno, co máme dělat.

A když píšu důrazněji, myslím opravdu důrazněji.

Zvýšený hlas, velmi direktivní komunikace a pocit, že jakýkoli pokus o vysvětlení je vnímán spíš jako odpor než jako snaha situaci vyřešit.

Možná mě to překvapilo o to víc, že sama pracuji u policie.

Jsem zvyklá, že policista může být samozřejmě autoritativní a někdy musí být i velmi rázný. To ale ještě nemusí znamenat, že se s člověkem nedá normálně komunikovat.

Moje zkušenost z Gruzie proto patří mezi ty, na které si vzpomenu pokaždé, když se někde bavíme o rozdílech mezi policií v jednotlivých zemích.

Jordánsko: hodně otázek, ale také ochota pomoci

Jordánsko pro mě bylo úplně jiné.

Policisté a další bezpečnostní složky se nás poměrně často ptali, odkud jsme, kam jedeme, kde budeme bydlet nebo jaký máme plán.

A vlastně se tomu vůbec nedivím.

Jordánsko je země, kde je bezpečnost z pochopitelných důvodů poměrně výrazné téma. Jako cizinci jsme se tak setkávali s kontrolami zejména v některých exponovanějších oblastech.

Nejvíce jsme jich zažili v okolí Mrtvého moře.

Jenže rozdíl oproti mé zkušenosti z Gruzie byl v samotném způsobu komunikace.

Neměla jsem pocit, že nás někdo obtěžuje nebo že jsme automaticky podezřelí. Spíš jsem měla dojem, že si bezpečnostní složky potřebují ověřit, kdo jsme a kam máme namířeno.

A když jsme něco potřebovali, setkala jsem se naopak s ochotou pomoci.

To je mimochodem dobrá připomínka jedné věci: kontrola nemusí automaticky znamenat problém.

Turista může mít někdy pocit, že když se ho policista na něco ptá, „něco je špatně“. Přitom může jít jednoduše o standardní bezpečnostní opatření.

Izrael: tady jsem bezpečnost vnímala opravdu intenzivně

Izrael byl zase úplně jiná zkušenost.

A tady je podle mě důležité vnímat širší kontext. Izrael má dlouhodobě specifickou bezpečnostní situaci a člověk se s bezpečnostními opatřeními setkává prakticky okamžitě.

Já osobně jsem to velmi výrazně pocítila například u Zdi nářků.

V jednu chvíli jsem hledala konkrétní místo a snažila se zeptat policistů. Odpovědi byly velmi stručné a příliš prostoru pro nějaké dlouhé vysvětlování nebylo. Nakonec mi bylo řečeno, ať odejdu.

Pro běžného turistu může taková situace působit nepříjemně.

Zároveň ale právě tady nechci dělat jednoduchý závěr typu „policie byla nepříjemná“. Když se člověk pohybuje v prostředí, kde je bezpečnost zásadní součástí každodenního fungování, musí počítat s tím, že některé situace budou zkrátka vypadat jinak než třeba v centru Prahy.

A pak přišlo letiště.

Při odletu či příletu jsem absolvovala zhruba hodinový rozhovor, během kterého padaly velmi konkrétní otázky.

Kam jedu?

Proč tam jedu?

Kde budu?

Co tam budu dělat?

A další otázky na tělo.

Člověk, který to nezažil, může být překvapený, jak důkladná může kontrola být.

Zároveň jsem ale vnímala, že je potřeba oddělit osobní pocit z délky nebo intenzity kontroly od jejího bezpečnostního účelu.

USA: „A kolik máte peněz?“

Spojené státy jsou pro Evropana v mnoha ohledech trochu jiný svět.

A pokud do USA cestujete jako turista, velmi pravděpodobně se dostanete do kontaktu s americkou imigrační kontrolou.

Mě se například ptali, proč do USA jedu, jaký mám itinerář, kde budu bydlet, koho v zemi znám nebo jaké mám finanční prostředky.

A ano, člověk si při některých otázkách může říct:

„Tak to už je docela osobní.“

Jenže z pohledu vstupu do země je potřeba chápat, že právě ověřování účelu cesty, plánovaného pobytu a dalších okolností patří k imigrační kontrole.

Pro mě bylo zajímavé sledovat tento proces zároveň jako cestovatelku i jako policistku.

A především si uvědomit, že když přijíždím do cizí země, nejsem tam doma a nemohu očekávat, že pravidla budou stejná jako v České republice.

To je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si musíme uvědomit.

Vietnam: policie a armáda na každém kroku

Vietnam na mě působil zase úplně jinak.

Na mnoha místech jsme se setkávali s policií nebo armádou poměrně často. Jejich přítomnost byla mnohem viditelnější, než na jakou jsem zvyklá z České republiky.

Přesto jsem osobně neměla s policií žádný zásadní problém.

Spíš jsem měla pocit určitého tajemna.

Člověk někdy přesně nevěděl, kdo je vlastně kdo, jakou má daný člověk funkci a co přesně sleduje.

Pro turistu to může být trochu nezvyklé, ale zároveň jsem neměla potřebu se každé přítomnosti uniformovaných složek obávat.

Itálie: prostě se zeptáte a oni poradí

Itálie je pro mě v tomto ohledu zase mnohem bližší evropské zkušenosti.

Moje setkání s policií byla převážně příjemná a policisté působili ochotně poradit.

A možná právě díky tomu člověk rychle zapomene, že i tady je policista pořád policista.

Uniforma nemusí automaticky znamenat problém.

Někdy je to jednoduše člověk, kterého se můžete zeptat na cestu.

Londýn: kde máte zbraň?

A pak je tu Londýn.

Tohle je pro mě jako pro českou policistku zajímavé hlavně z jednoho důvodu.

Když člověk vidí běžnou policejní hlídku v Londýně, může si všimnout, že běžní policisté v ulicích zpravidla nenosí střelnou zbraň.

A přiznávám, že mně to jako české policistce přišlo zvláštní.

Ne proto, že bych automaticky očekávala, že každý policista musí být ozbrojený.

Ale protože jsem na úplně jiný standard zvyklá.

Britská policie samozřejmě disponuje ozbrojenými jednotkami a ozbrojenými policisty. Jen běžná policejní hlídka v Londýně je zkrátka jiný obrázek, než jaký známe z České republiky.

A přesně v takových momentech si uvědomím, jak moc je naše vnímání policie ovlivněné tím, na co jsme zvyklí doma.

Co mě cestování naučilo o policii?

Paradoxně především to, že neexistuje jeden správný způsob, jak má policie vypadat.

Někde je bezpečnostní složka velmi viditelná.

Někde skoro není.

Někde se vás budou ptát na každý detail vašeho itineráře.

Jinde kolem vás policista projde a vůbec si vás nevšimne.

Někde se setkáte s velmi přátelskou komunikací.

Jinde bude komunikace krátká, direktivní a bez prostoru pro diskuzi.

A jako turista s tím musíte počítat.

Co dělat, když vás v zahraničí zastaví policie?

Za mě platí několik jednoduchých pravidel.

1. Zachovejte klid

I když nerozumíte, proč vás policista zastavil, není dobrý nápad začít se okamžitě hádat.

2. Respektujte pokyny

V cizí zemi nemusíte znát všechny místní postupy. To ale není důvod pokyny ignorovat.

3. Mějte doklady

Pas nebo občanský průkaz podle konkrétní země a situace. U půjčeného auta také potřebné doklady k vozidlu a řidiči.

4. Mějte přehled o své cestě

V některých zemích se vás mohou ptát, kde bydlíte, kam jedete nebo jaký máte plán.

Je proto praktické mít v telefonu nebo offline uložené rezervace a základní itinerář.

5. Nefoťte bez rozmyslu policii a armádu

V některých zemích může být focení bezpečnostních objektů nebo příslušníků citlivé téma. To, co je v jedné zemi naprosto běžné, nemusí být přijatelné jinde.

6. Když nerozumíte, řekněte to

Místo hádání je často lepší jednoduše říct, že nerozumíte, a požádat o zopakování nebo vysvětlení.

7. A hlavně – nečekejte, že všechno bude fungovat jako doma

Tohle je možná nejdůležitější rada ze všech.

Možná právě proto mě cestování baví.

Nejen kvůli místům, která vidím, jídlu, horám, městům nebo památkám.

Ale také proto, že pokaždé na chvíli vystoupím ze svého běžného světa.

A jako policistka si při tom občas všímám věcí, kterých bych si možná jinak vůbec nevšimla.