Cesta v kostce
- Délka cesty: 17 dní
- Styl cesty: jídlo / chaos velkoměst / delta Mekongu / motorky, hory, čajové plantáže, džungle
- Doprava: letecky + přelet + skútry / Grab, lehátkový autobus
- Tempo: svižné
- Náročnost: vyšší (vzhledem k podnebí a chaosu)
- Rozpočet: přibližně 26.000,-Kč na osobu
- Pro koho je cesta vhodná: pro foodies, dobrodruhy a lidi, kterým nevadí hluk a vlhko
- Největší plus: nejlepší street food na světě a nízké ceny, hory, příroda, lidé
- Největší mínus: šílená doprava (HČM) a všudypřítomný plastový odpad.
Cestování bylo vždy mým velkým snem. Ale znáte to, bez peněz do hospody nelez. Zatímco někteří okolo mě už byli 10x v Thajsku, na Bali, já si ve 25 letech koupila ze své výplaty první přepálenou letenku do Barcelony. Vyrazila v srpnu v největších vedrech, s kufrem těžkým jak na all-inclusive zájezd a začala brázdit centrum města. Ale jak osud chtěl, po čase jsem potkala svého partnera/manžela/parťáka, s kterým jsem se po 6 letech vztahu vydala na první velkou cestu do Jižního Vietnamu. Pro Vietnam máme oba slabost, co si budeme, nebudu se zlobit, pokud zde budu i třeba jednou žít na stará kolena :). Rodina nadšená asi úplně nebyla. Sami do takové dálky. Jenže sny se mají plnit a já nebudu na smrtelné posteli vzpomínat, že jsem udělala hromadu přesčasů, že jsem obětovala svůj čas pro práci. Já budu vzpomínat na bohaté, magické zážitky z cest. A tom to je.
Letenky jsem kupovala v prosinci 2025, se společností Scoot. Kdo s nimi letěl, tak ví. Let z Vídně do Singaporu trvala 12 hodin, moje zadnice to dala znát. Poslední necelé 2 hodiny do HČM už se daly vydržet.
Saigon – město chutí, vlhka a historie.
Naše cesta po Jižním Vietnamu nás zavedla do pulzujícího Saigonu, oficiálně známého jako Ho Či Minovo Město. Už po prvních hodinách bylo jasné, že tohle místo nikdy nespí – ulice hučí od rána do noci a vůně jídla se tu mísí s vlhkým tropickým vzduchem.
Byli jsme tu v říjnu, tedy v období dešťů, takže nás občas zastihl prudký liják, který ale většinou během pár minut odezněl a zanechal po sobě ještě těžší, vlhčí vzduch. I přes to mělo město neuvěřitelné kouzlo – mokré ulice odrážely světla motorek, pouliční stánky a pestrobarevné nápisy.
Saigon je doslova rájem pro milovníky jídla. Každý roh skrývá něco, co stojí za ochutnání – od křehkých jarních závitků až po ikonickou pho a aromatickou bun bo Hue. Streetfood tu není jen rychlé jídlo, ale součást kultury. Sednout si na plastovou stoličku k místním a dát si misku horké polévky v dusném večeru má své neopakovatelné kouzlo.
Navštívili jsme také několik trhů, kde to vonělo čerstvými bylinkami, ovocem i grilovaným masem, a kde se dá ztratit mezi stánky s exotickým zbožím i nekonečnými úsměvy prodavačů. Z památek nás nejvíc zasáhlo Muzeum pozůstatků války, které připomíná temnější kapitolu vietnamské historie – silné a dojemné místo, které se vryje do paměti.
Saigon v sobě spojuje všechno – ruch, vůni, vlhkost, úsměvy i kontrasty. Je to město, které člověka pohltí a jen tak nepustí. Navštívili jsme také místní poštu, odkud jsem domů poslala opravdu krásné pohledy. Pár dní jsme bojovali s naprostou vlhkostí. Tekly z nás vodopády, trička mokrá až tak moc, že vám koukaly bradavky. Když jsme si zašli na první masáž za opravdu směšných 200 Kč, byla jsem ráda, že mě jejich klimatizace či větrák konečně vysušil. Ne na dlouho.
Také jsme si nenechali ujít tunely Cu Chci na severu města. Využila jsem místní cestovní kanceláře, která nás opravdu za pár korun dovezla na místo s místním průvodcem. Naši cestu sdílel velice milý pár ze Švýcarska. Milujeme historii, milujeme filmy s tematikou války ve Vietnamu, jasně Forrest Gump, ehm Rambo, Četa…Pro mě se procházet uvnitř tunelů nebyl problém, jsem prakticky malý věčně nazlobený skřítek, který se vejde všude, ale partner tam na pár sekund uvízl. Ano měla jsem vidinu majetku, že si koupím jachtu, najmu pár striptérů a budu mít klid. Ne máme hypotéku, musím ho vyprostit. Samozřejmě to berte s nadsázkou :).
Večer nás po návratu čekalo vodní loutkové divadlo. Lístek stál asi 200 Kč a byl to pro nás docela zážitek. Určitě doporučuji.
Večer před dalším přesunem patřil místnímu trhu s jídlem. Ano jídlo je další záliba. A ne nikde jsem se nepo…jedině kde jsem se po..bylo z kebabu v Praze, takže tak :). Už jsem se těšila, až si sednu na malou plastovou židličku a ochutnám něco zajímavého. Samozřejmě partner měl kolena u hlavy, ale nakonec si za celou dobu pobytu nějak zvykl sedět tímto způsobem.
Ráno nás čekal delší přejezd do delty Mekong, kde jsme měli 4 denní program. 3 dny jsme využili spaní a program v tzv. Homestay, což byl z celé cesty největší zážitek. Samozřejmě můžu předat kontakt na tuto milou průvodkyni. Cesta lehátkovým busem byla skvělá, skoro jako ve filmu Harry Potter. Pěkně si lehnete, teda vy menší lidi, a natáhnete si nožičky. Boty si schováte do sáčku a relaxujete. Pro Vietnamce asi byla jízda jako na horské dráze, protože někoho tak hlasitě zvracet jsem neslyšela. Prostě to potřebovali dostat ven :).
Po několika hodinách jízdy nás ve městě Nga Bay na zastávce čekala průvodkyně. Bydleli jsme přímo u její rodiny. Po příjezdu na nás čekal velký oběd. Nachystala nám k obědu pečenou rybu, hada, spousta ovoce, ani jsme to nesnědli, to prostě nešlo. Vařili jsme spolu, jedli jsme spolu, jezdili na skútru. Neskutečný zážitek. Ukázala nám celé okolí, žádný turista, jen my. Autentické jako blázen. Zažili jsme i oslavu místní rodiny, která vzpomínala na své zesnulé příbuzné. Velice ochotně se s námi podělili o své pohoštění. Průvodkyně nám ukázala nejen okolí, místní trhy, ale i školu, kam chodila její dcera (budoucí průvodkyně, která se učí česky!). Přejeli jsme řeku na místním ferry, posvačili s místními dřevorubci. Já vám říkám, zážitek jako prase.
Podívali jsme se do svatyně, na kakaovou farmu, projeli se pozdě večer po řece, vařili domácí jídlo. Program byl opravdu nadupaný.
Po odjezdu do Can Tho, kde jsme měli poslední den na floating market, jsme se při loučení nikdo z nás neudrželi slzám. No jo no..
Kdybych mohla, přidám snad tři tisíce fotek.
Ano průvodkyně nás oddala na své lodi. Říkala, že je naprosto nepřípustné, abychom nebyli svoji. Ale nebojte, letos to oficiálně napravíme :). Ale jak jinak dost na punk.
Národní park Cat Tien
Z delty Mekongu jsme pokračovali do národního parku Cat Tien, jednoho z nejkrásnějších přírodních míst, jaké jsme ve Vietnamu navštívili. Hned po příjezdu nás obklopila hustá zeleň, vlhký vzduch a zpěv cizokrajných ptáků. Při procházkách džunglí jsme pozorovali opice poskakující ve větvích, vodní buvoly líně se brodící v bahně a obrovské stromy s kořeny jako z jiného světa. Bylo to místo, kde se čas zpomalil a člověk si uvědomil, jak neuvěřitelně pestrá a živá příroda ve Vietnamu je. Spaní jsme opět využili u místní rodiny v homestay a poslouchali zvuky pralesa. Každý večer nám na střeše zpíval nějaký velký pták svoji melodii. Poprvé jsem se dost lekla, na takové zvuky nejste v českém lese zvyklí.
Večer před odjezdem jsme si zašli do místní restaurace na krevety a pivo. Přisedl si k nám po pár minutách jeden vietnamský pán, který zde slavil nějakou událost. Byl teda pod obraz, ale hrozně ho překvapilo, že vidí Evropany v těchto končinách. Mluvil na nás pomocí své vnučky, Google překladač a samozřejmě jazykem piva. Po několika dnech v parku nás čekal spací autobus – zážitek sám o sobě. Místo klasických sedadel tu byly jakési malé „postýlky“ nad sebou, kam si člověk lehl, zatáhl závěs a nechal se houpat na zatáčkách. Cesta byla dlouhá, ale překvapivě pohodlná, a když jsme nad ránem dorazili do Da Latu, měli jsme pocit, že jsme v jiném světě.
Da Lat leží v horách a hned po příjezdu nás překvapil chladnější vzduch a vůně borovic. Město je známé svými plantážemi čaje a kávy, a tak jsme se vydali právě tam – na svahy, kde se zelenají čajové keře, mezi nimiž místní ženy sbírají lístky do proutěných košů. Navštívili jsme také malou farmu, kde jsme mohli vidět celý proces výroby čaje – od čerstvého lístku až po voňavý nálev v šálku.
Da Lat působí klidněji než zbytek Vietnamu – ulice lemované květinami, koloniální domy a jezero obklopené kopci mu dávají zvláštní atmosféru. Po všech těch rušných trzích a horkých dnech v nížinách to bylo místo, kde se dalo konečně zhluboka nadechnout. No a Da Lat a jeho okolí mě okouzlilo. Prostě doufám, že Vietnam objevím víckrát a najdu své místo, kde budu chtít doklepat svůj čas.
Mít skútr je opravdu svoboda. Zastavíte si kde chcete, objevujete, bloudíte. Vždycky jsme našli místní restauraci, kde jsme se za pár kaček najedli. Dostanete poměrně slušnou porci, k tomu kotel vychlazeného čaje, polévku. Občas mi přišlo, že místní docela koukali, kde jsme se tu objevili, ale nakonec jsme zapadli.
Blouděním jsme také objevili krásnou japonskou zahradu. O to více se těším do Japonska, kam se chystáme také.
Da Lat je prostě nádhera.
Z horského Da Latu jsme se vydali dál na sever, do provincie Dak Lak, která je považována za srdce vietnamské kávy – a právem. Už při příjezdu jsme míjeli nekonečné plantáže kávovníků, táhnoucí se přes kopce až k obzoru. Každý den tu voněl po čerstvě pražených zrnkách a silné černé kávě, kterou místní pijí s hustým slazeným mlékem.
Půjčili jsme si skútry a projížděli po okolních vesnicích – kolem vodopádů, jezer a červené půdy, která kontrastovala se zelení kávových keřů. Scenérie byly naprosto úchvatné, ať už jsme zastavili kdekoliv. Co se týče skútru, nikdy jsem jej neřídila, čili poprvé jsem na to sedla právě v Da Lat. Hlídač v hotelu, který mi skútr poskytl říkal něco jako: oj oj, ssss, asi jak mě viděl na to sednout, a já zkoušela brzda plyn. Ale pak jsem to rozjela a jela. Určitě se modlil za můj návrat. Pak jsme si skútr půjčovali pro dva a řídil partner. Já na to neměla už nervy.
Dray Nur Waterfall měly v období deštů neskutečnou sílu. Bylo fascinující to vidět a slyšet.
Náš další homestay u místní umělkyně.
Yok Don. V Dak Laku jsme také navštívili národní park Yok Don, známý především díky svým slonům a rozlehlým lesům. Procházka zde byla krásným závěrem naší cesty přírodou – tichá, klidná, jen s občasným vzdáleným troubením slonů.
Po několika dnech jsme se vrátili zpět do Saigonu, kde jsme strávili poslední dny našeho vietnamského dobrodružství. Znovu jsme se nechali vtáhnout do víru města – poslední šálek vietnamské kávy, poslední miska pho, poslední procházka po rušných trzích.
A protože jsme ještě nechtěli, aby cesta skončila, udělali jsme si krátkou zastávku i v Singapuru. Ten nás naprosto nadchnul – čistý, moderní, plný zeleně a kontrastů. Po týdnech vietnamského chaosu působil jako jiný svět, ale stejně fascinující svým vlastním způsobem.
Do Vietnamu se vrátíme, to určitě, a určitě několikrát. Jak jsem zmínila výše, celkově nás tato část země vyšla na 26.000,-Kč/osoba (letenka, ubytování, průvodce, doprava, vstupy, jídlo). Věřím, že podruhé by ta cena byla daleko nižší. Počítám i tu prvotní výbavu, kterou jsem si kupovala (funkční oblečení, savé, nepromokavé boty). Příště bych tu cenu určitě stlačila na 20.000,-Kč, samozřejmě záleží na ceně letenky. Ale na cenu se nesmí člověk ohlížet, jsou to zážitky, to mi nikdo nevezme. Jen při psaní toho článku jsem si to celé znovu oživila a smála se od ucha k uchu. O tom to je :).
Co nás nejvíc překvapilo
Nejvíc nás překvapilo, jak rychle se člověk adaptuje na ten chaos. Po dvou dnech už přecházíte silnici v Saigonu mezi stovkami motorek jako profesionálové. A káva s kondenzovaným mlékem je silnější než jakýkoliv energetický nápoj. Překvapila mě láska na první pohled a nadechnutí k této zemi.
Doporučili bychom tuto cestu?
Ano, ale jen těm, kdo mají rádi intenzivní vjemy. Vietnam vás buď pohltí, nebo unaví – nic mezi tím neexistuje.
Diskuze
Komentáře pod článkem
Zatím žádné komentáře. Buď první.