Naše cesta Jordánskem začala směřovat od Ammánu dolů do města Madaba, které je proslulé svými starověkými mozaikami. Domy i kostely tu zdobí tisíce kamínků poskládaných do obrazů, které přežily celé říše. Nejznámější je mozaiková mapa Svaté země v kostele sv. Jiří – jako by člověk nahlédl do starodávného atlasu. Madaba má ale nejen památky, ale i klidnou atmosféru města, kde se čas rozplývá mezi úzkými uličkami a vůní kávy s kardamomem. Ubytování jsme zvolili přímo v centru města. Moab hotel má úchvatný výhled na město. Snídaně velmi chutná.
Z Madaby jsme zamířili na Horu Nebo, posvátný vrchol, kde se podle tradice Mojžíš naposledy rozhlédl po Zaslíbené zemi. Když tu člověk stojí, dívá se na stejné panorama – údolí Jordánu, Jericho a při jasném dni až k Jeruzalému. Ticho, vítr a pohnutá historie dělají z hory Nebo jedno z nejpůsobivějších míst celé země. Vstup 3 JOD.
Další zastávkou byl Jerash, nejzachovalejší římské město mimo samotnou Itálii. Sloupy podél Cardo Maximus tu stojí, jako by čekaly na návrat císařských legií. Amfiteátry, chrámy i slavná Hadriánova brána v člověku vyvolávají pocit, že se ocitl ve starověkém světě, který odmítl složit zbraně před časem. Na areál je potřeba si vyhradit více času. Platí zde Jordan Pass. Po dlouhé procházce bodne dobré jídlo. Jinak parkování je zde zdarma, takže ten pán, který tam vybírá od turistů peníze, je zcela určitě podvodník. Zkoušel to i na nás, když jsem mu řekla že vím, že parkování je zdarma a zavolám policii, odešel.
Z římských sloupů jsme se vydali k Mrtvému moři, nejnižšímu bodu planety. Slaná voda nás doslova nadnášela, jako by popírala gravitaci. Okolní břehy pokrývá tmavé minerální bahno, které se s radostí natře na kůži – Jordánci věří, že léčí všechno od ekzému po starosti. Přesto je to místo s jemným smutkem. Mrtvé moře rok od roku ustupuje, vysychá a mizí. Člověk tu cítí krásu i křehkost zároveň. Hezkým zakončením bylo takové malé spa v podobě mazání bahna z moře. Avšak ty odpadky - to mě ničí vidět. Bohužel se s tím setkáme všude, Asie, USA, Balkán, všude.
Z pobřeží jsme pokračovali k hradu Kerak, monumentální křižácké pevnosti na skalnatém hřebeni. Je to labyrint chodeb, tunelů a sálů, který pamatuje krvavé bitvy i velká obléhání. Když stojíš na jeho hradbách, vítr přináší ozvěny dávných střetů mezi Saladinem a křižáky.
Jedno z největších překvapení Jordánska nás ale čekalo v přírodní rezervaci Dana, kde jsme se vydali na Sheq Al-Reesh Trail. Stezka vede dramatickou soutěskou, která se klikatí mezi narůžovělými skalami a hlubokými stíny kaňonu. Někde je úzká jako chodba, jinde se rozšíří do tichých otevřených plání. Dana působí syrově a přirozeně – jen hory, kamení, vítr a člověk. Na konci trasy má člověk pocit, že Jordánsko je zemí, kterou je nejlepší poznat pěšky, krok za krokem, v tichu přírody.
Beduínská whisky nesmí chybět.
Ubytování jsme sehnali v odlehlém kempu, za velmi dobrou cenu. Snídaně večeře a čaj, čaj, čaj. V zimě bodne. Zítra naše cesta pokračuje….Jordánsko je plné překvapení.
Diskuze
Komentáře pod článkem
Zatím žádné komentáře. Buď první.