Jsou místa, která jsou krásná. A pak jsou místa, která vás přitahují právě tím, že krásná vlastně vůbec nejsou.

Rolava patří do té druhé skupiny.

Uprostřed krušnohorských lesů, nedaleko Přebuze, stojí obrovské betonové torzo bývalého důlního a zpracovatelského areálu. Bez oken, bez střechy, bez lidí. Jen beton, rezavé zbytky konstrukcí a příroda, která si pomalu bere celé místo zpět.

Když se k němu blížíte, působí skoro nepatřičně. Kolem lesy, rašeliniště a ticho Krušných hor – a mezi tím najednou obrovská průmyslová ruina.

Na první pohled urbex jako z postapokalyptického filmu.

Jenže Rolava není filmová kulisa.

Za těmi betonovými zdmi se skrývá mnohem temnější příběh.

Rolava v kostce

Kde: Krušné hory, nedaleko obce Přebuz
Historický název oblasti: Sauersack
Co zde bylo: důlní a zpracovatelský komplex spojený s těžbou cínu
Období největšího rozvoje: druhá světová válka
Dnes: rozsáhlé pozůstatky průmyslového areálu
Kolik času si nechat: přibližně 1 hodina
Pro koho: milovníci historie, industriálních památek, fotografie a temnějších míst
Navštíveno: srpen 2026

Sauersack: proč vůbec tak obrovský komplex vznikl?

Krušné hory byly s hornictvím spojené po staletí. Pod jejich povrchem se ukrývalo stříbro, cín, kobalt, železo a později také uran.

Oblast dnešní Rolavy byla známá pod německým názvem Sauersack a cín se v jejím okolí získával už dávno před druhou světovou válkou.

Právě válka ale změnila všechno. Cín byl pro válečný průmysl strategickou surovinou a nacistické Německo potřebovalo jeho domácí zdroje. V odlehlé části Krušných hor proto vznikl rozsáhlý důlní a úpravárenský komplex.

A když dnes stojíte před jeho ruinami, teprve vám dochází, že nešlo o nějakou malou horskou šachtu. Byl to průmysl.

Obrovský, technicky náročný a na tehdejší dobu velmi ambiciózní.

Vznikly provozní budovy, úpravna rudy a další infrastruktura potřebná k tomu, aby se zde vytěžená surovina mohla zpracovávat přímo v horách.

Jenže za vznikem areálu se skrývá také mnohem temnější stránka.

Místo poznamenané válkou

S areálem byl během druhé světové války spojen také zajatecký tábor a práce válečných zajatců. A právě to úplně mění způsob, jakým se na Rolavu díváte. Je jednoduché přijet sem kvůli působivým ruinám, vytáhnout fotoaparát a říct si, že člověk objevil perfektní urbex.

Jenže když znáte historii místa, betonové stěny najednou vypadají trochu jinak. Nejsou jen zajímavou kulisou pro fotografie. Jsou pozůstatkem období, kdy zde lidé pracovali v podmínkách, které si dnes jen těžko dokážeme představit.

Rolava proto podle nás není místo, kam se jede jen „udělat pár cool fotek“.

Je dobré vědět, na co se vlastně díváte.

A potom přišel konec

Po skončení druhé světové války ztratil areál svůj původní význam a provoz byl ukončen. Technologie zmizely, budovy postupně chátraly a z obrovského průmyslového komplexu začala vznikat ruina, kterou vidíme dnes. A příroda dostala téměř osmdesát let na to, aby si místo začala brát zpět. To je na Rolavě možná úplně nejzajímavější.

Střet průmyslu a přírody.

Na jedné straně masivní železobetonové konstrukce, které měly člověku umožnit dostat z hor maximum.

Na druhé straně les, voda, tráva a krušnohorské počasí, které je rok za rokem pomalu rozebírají.

A příroda evidentně vyhrává.

První pohled na Rolavu

Fotografie vás na její velikost úplně nepřipraví.

Když stojíte přímo před hlavní ruinou, najednou si uvědomíte, jak mohutný celý komplex musel být.

Prázdnými otvory po oknech prosvítá obloha. Z některých míst vyrůstají stromy. Beton je popraskaný, konstrukce jsou dávno pryč a tam, kde kdysi musel být hluk strojů a lidí, je dnes téměř absolutní ticho.

A právě ticho dělá Rolavu tak působivou.

Nejsou tu kavárny.

Suvenýry.

Upravené chodníčky.

Ani naleštěná expozice, která by vám vysvětlila každý metr.

Stojíte před obrovským kusem historie a musíte si sami představit, jak to tady kdysi mohlo vypadat.

Teprve z výšky pochopíte její velikost

Pokud něco dokáže Rolavu ukázat úplně jinak, je to pohled shora.

Ze země vidíte jednotlivé betonové stěny a torza budov.

Z výšky ale začnou jednotlivé části dávat dohromady jeden celek.

Najednou vidíte, jak rozsáhlý areál byl a jak neuvěřitelně zvláštně dnes působí uprostřed zelených Krušných hor.

Obrovská šedá jizva zarůstající lesem.

Právě kontrast mezi betonem a okolní krajinou podle nás vystihuje Rolavu nejlépe. Proto jsme se rozhodli zde využít náš dron. Jak se vám líbí naše záběry?

Je Rolava urbex?

Dnes se Rolava často objevuje na seznamech českých urbexových lokalit a není těžké pochopit proč.

Vizuálně má všechno:

rozpadající se beton, prázdné otvory, pozůstatky průmyslu, rez, vodu, les a zvláštní pocit opuštěnosti. My bychom ji ale nevnímali jen jako urbex.

Mnohem zajímavější je podle nás právě jako technická a historická stopa Krušných hor.

Navíc je potřeba mít respekt k samotným ruinám. Staré průmyslové objekty nejsou dětské hřiště. Rozpadající se beton, odkryté otvory, nestabilní části konstrukcí nebo skryté propady mohou být nebezpečné.

Kvůli fotografii nemá smysl riskovat.

Krušné hory mají dvě tváře

A právě Rolava nám dokonale ukázala tu méně známou.

Když se řeknou Krušné hory, můžete si představit Klínovec, běžky, rašeliniště nebo nekonečné lesy. Jenže pod tím vším se skrývá krajina, kterou člověk po staletí měnil. Doloval ji.

Budoval v ní továrny.

Zakládal města a osady.

Vedl přes ni hranice.

Těžil zde cín, stříbro i uran.

A potom některá místa jednoduše opustil.

Rolava je jedním z nejviditelnějších pozůstatků tohoto příběhu.

Možná právě proto nám do Krušných hor zapadla mnohem víc než nějaká dokonale opravená turistická atrakce.

Je syrová.

Nedokonalá.

A skutečná.

Stojí Rolava za návštěvu?

Za nás rozhodně ano.

Ale nečekejte klasickou památku.

Pokud hledáte upravený turistický areál s občerstvením a informačními tabulemi na každém rohu, pravděpodobně vás Rolava příliš neosloví.

Pokud vás ale zajímá:

• historie Krušných hor,
• hornictví,
• druhá světová válka,
• industriální architektura,
• urbex,
• fotografie,
• nebo jednoduše místa se silnou atmosférou,

pak by Rolava na vašem seznamu chybět neměla.

Co nás na Rolavě překvapilo nejvíc?

Velikost.

Před cestou jsme samozřejmě věděli, co zde stojí, a viděli jsme fotografie.

Realita je ale jiná.

Když se mezi pozůstatky areálu pohybujete a následně ho vidíte z výšky, začnete si uvědomovat rozsah celého komplexu.

Druhou věcí bylo ticho.

Je zvláštní stát na místě, kde kdysi musely pracovat stroje a stovky lidí, a dnes slyšet prakticky jen vítr v korunách stromů.

Viděli jsme kus Krušných hor, který se příroda už desítky let snaží vzít zpátky.