Proč je Kriváň nejhorší (a nejlepší) kopec v Tatrách aneb Jak jsem se smíchy počůrala v trávě

Znáte ten pocit, kdy se podíváte na fotku nějaké hory a řeknete si: „Jé, ta má ale krásný, majestátní tvar! Tam musím vylézt!“? Přesně takhle mě dostal Kriváň (2 494 m n. m.). Ta slavná, charakteristicky zahnutá slovenská národní ikona. Dnes už vím, že ten jeho zakřivený vrchol není symbolem vznešenosti, ale varovným prstem, který vám dopředu vzkazuje: „Jestli tam vylezeš, ohne to tvoje záda i nohy do pravého úhlu.“

Pro mě osobně je Kriváň oficiálně nejhorším kopcem na světě. Ne proto, že by nebyl krásný, ale protože z žádné jiné cesty jsem neměla tak zničené nohy.

Slováci mají Kriváň v takové úctě, že ho najdete i na jejich pěticentových euromincích a v minulosti byl dokonce na státním znaku. Podle staré lidové pověsti letěl kolem anděl, který byl tak okouzlen krásou Tater, že neopatrně švihl křídlem o vrchol a špičku hory takto nakřivil. Skutečné haló kolem něj ale spustili v roce 1841 Štúrovci (vlastenci kolem Ľudovíta Štúra), kteří na něj uspořádali masový národní výstup.

Odkud se na Kriváň vlastně chodí? (Pokud to chcete taky risknout)

Pokud si chcete také otestovat hranice svých svalů, máte dvě hlavní možnosti, odkud vyrazit:

• Zeměpisný bod Tri Studničky (zelená → modrá značka): Tohle je sice o něco kratší trasa (cca 4,5 hodiny nahoru), ale je to strmé stoupání hned od začátku. Převýšení dělá kolem 1 350 výškových metrů.
• Ze Štrbského Plesa (červená → modrá značka): Trasa vede kolem plesa. Je o něco pozvolnější, ale za to delší a nachodíte na ní přes 19 kilometrů tam i zpět. Nekonečno level 2.

Realita výstupu: Nekonečno, skály a prázdný žaludek

Pokud jste zvyklí, že vás v půlce tatranského kopce zachrání útulná horská chata s točeným kofolou a teplou polévkou, na Kriváni na to okamžitě zapomeňte. Na téhle trase nečeká vůbec nic. Žádná chata, žádný přístřešek, žádná civilizace. Všechnu svačinu a litry vody musíte mít nekompromisně sbalené na zádech v batohu.

Výstup je testem psychické odolnosti. Cesta je prostě nekonečná. Začíná to nevinně v lese, pokračuje přes kosodřevinu a končí to lezením po čtyřech po strmých, kluzkých skalách. Pamatuju si jednou, že jsem měla nohu na skále přímo u hlavy, nevím jak se podařilo tu nohu tam dostat, asi se ozvala moje baletní minulost :D. Když už si myslíte, že jste nahoře, zjistíte, že je to jen předvrchol (Daxnerovo sedlo) a to pravé peklo teprve přichází.

Když úspěšně vylezete nahoru, sednete si na samotný kraj skály, nohy vám visí do prázdna a pod vámi se otevře pohled, který vás doslova paralyzuje. Přímo pod nohama padá stěna hluboko dolů do divokých tatranských dolin.

Přede mnou se rozprostřel neskutečný, syrový výhled na celý Liptov, hřebeny Západních Tater a divoká horská oka, která z té výšky vypadala jako malé modré drahokamy pohozené v šedé suti. Vzduch tam nahoře byl tak čistý, že se mi z té hloubky a prostoru pod sebou až zatočila hlava. Ten neskutečný kontrast mezi tou obří, těžkou skálou, na které sedíte, a tou nekonečnou svobodou a lehkostí prostoru před vámi, se nedá popsat. V tu chvíli na kraji té propasti mi došlo, že ty nejkrásnější věci v životě si člověk prostě nemůže koupit. Musí si je tvrdě, do morku kostí odmakat a protrpět. Kopec, který jsem ještě před pěti minutami upřímně nenáviděla, se stal tím nejkrásnějším místem na zemi.

Masivní, tradiční dřevěný dvojkříž. V tu vteřinu víte, že jste nahoře. Že už nemusíte udělat ani jeden krok do toho prokletého kopce. Ten kříž na vrcholu Kriváně není jen tak nějaký obyčejný turistický ukazatel. Je to slovenský národní symbol, který má na sobě dvě vodorovná břevna (tzv. lotrinský neboli byzantský dvojkříž). Pro Slováky je to něco jako posvátné místo. První kříže a pamětní desky tu vztyčovali už vlastenci v 19. století. Během let se kvůli drsnému tatranskému počasí, vichřicím a bleskům několikrát měnil, ale lidé z podtatranských vesnic sem vždycky hrdě vynesli nový kmen a postavili ho znova.

Kolem kříže sedí nebo leží další desítky stejně zničených lidí. Nikdo nemluví nahlas. Všichni jen tiše sedí, žvýkají svačinu a koukají do té obří hloubky pod sebou. Ten dřevěný kříž tam nahoře stojí jako takový němý svědek lidského utrpení a triumfu zároveň. Spojuje všechny ty havíře z 15. století, kteří tu v zimě kopali zlato, slovenské národovce v oblecích a mě – zničenou, která v té chvíli ještě netušila, že se cestou dolů počůrá smíchy v trávě.

Jestli byla cesta nahoru nekonečná, cesta dolů byla čistý očistec. Moje nohy po několika hodinách neustálého brzdění v klesání přestaly fungovat. Znáte ten stav, kdy máte svaly tak „dodělané“, že se vám nekontrolovatelně klepou kolena a vy nad nimi ztrácíte kontrolu?

Po úspěšném (ale vyčerpávajícím) sestupu se mi dolů v bezpečné zóně stalo něco, na co nikdy nezapomenu. Moje nohy se o sebe prostě nějak divně zapletly. Mozek vyslal signál „jdi rovně“, ale unavené končetiny udělaly uzel a já se svalila jak široká, tak dlouhá na bok přímo do trávy. Byla jsem tak strašně, intergalakticky unavená, že mě to odbouralo. Dostala jsem tak neuvěřitelný záchvat smíchu, že se mi z té totální svalové slabosti nepodařilo vydat ani hlásku. Byl to ten nejbizarnější záchvat smíchu směřovaný dovnitř do sebe – celé tělo se mi otřásalo, slzy mi tekly proudem, ale z pusy nevyšel ani tón, protože plíce prostě odmítaly spolupracovat. A korunu tomu všemu nasadilo to, že jsem si regulérně cvrkla do textilu! Ležela jsem tam v trávě, neschopná pohybu, němá, počůraná, ale vlastně strašně šťastná, že jsem to přežila.

Verdikt

Kriváň mě zničil, ale když se dneska podívám na jeho fotku, musím se usmívat. Ty výhledy z vrcholu a ten pocit, že jste překonali vlastní tělo, za tu strašnou dřinu prostě stojí. Jen si s sebou do batohu kromě pořádné svačiny přibalte i náhradní spodní prádlo. Člověk nikdy neví.

Máte taky nějaký kopec, který vám takhle zničil nohy? Napište mi to do komentářů!