Znáte ten pocit, kdy o nějakém místě víte, že má hromadu chyb, ale vy ho stejně bezmezně milujete? Přesně takový vztah mám k Rysům (2 501 m n. m.). Jestli je pro mě Kriváň symbolem osamělého utrpení a nekonečného stroje na zničené nohy, Rysy jsou jeho přesným opakem. Je to moje naprostá, nekritická a srdcová záležitost. A to říkám s plným vědomím toho, že lézt na Rysy v červenci nebo srpnu občas připomíná pokus prodrat se ranním metrem na přestupní stanici Můstek.
Ano, je tam přelidněno. Ano, občas tam stojíte frontu na skálu jako na banány za socialismu. Poláci na vrchol funí ze své strany, Slováci ze své, a nahoře se to všechno potká v jednom velkém mezinárodním lidském guláši. Ale tenhle kopec má v sobě tak neuvěřitelnou, magickou energii, že mu ty davy pokaždé odpustím a hned v autě cestou domů plánuju, kdy se tam vrátím znova.
První kilometry: Nevinný začátek, který vás ukonejší
Celé to šílenství začíná většinou na Štrbském Plese nebo na zastávce Popradské pleso. První kilometry jsou vlastně hrozně fajn a pohodička. Jdete po asfaltce nebo příjemném lesním chodníku, sluníčko svítí, kolem šumí potok a vy si říkáte: „Ty lidi na internetu strašně přehánějí, vždyť je to úplná brnkačka.“
Jenže pak dorazíte na rozcestí nad Popradským plesem, odbočíte na modrou značku a rázem pochopíte, že pohádka skončila. Chodník začne prudce stoupat serpentinami v kosodřevině. Slunce se do vás začne opírat, stín veškerý žádný a vy začínáte poprvé litovat, že jste si ráno nedali o jedno kafe víc.
Když se konečně vydrápete k Žabím plesům, otevře se před vámi nádherná ledovcová kotlina. Voda v plesech je tak neuvěřitelně modrá a čistá, že máte chuť tam skočit (což samozřejmě nesmíte). Tady většina lidí poprvé rozbaluje svačiny, sedá na kameny a sbírá síly na to, co přijde dál. Protože nad Žabími plesy začíná ta pravá tatranská divočina.
Když stoupáte Mengusovskou dolinou směr Rysy, v jedné chvíli dorazíte na klíčové rozcestí. Modrá značka vás táhne dál rovně údolím, zatímco červená odbočuje doprava do svahu k Žabím plesům a Chatě pod Rysmi. Pokud máte v nohách ještě trochu sil, nebo pokud během cesty nahoru zjistíte, že na ty šílené fronty na řetězech prostě dneska nemáte náladu, udělejte si malou zacházku a pokračujte po modré. Dovede vás totiž k Veľkému Hincovu plesu (1 946 m n. m.).A věřte mi, tohle místo vám vyrazí dech.
Hincovo pleso je absolutní král mezi slovenskými tatranskými jezery. Je to největší a nejhlubší karové jezero na slovenské straně Tater. Představte si gigantickou vodní plochu, která je hluboká neuvěřitelných 53 metrů! Voda v něm je tak neskutečně ledová, čistá a průzračná, že vidíte hluboko pod hladinu, a její barva přechází od safírové až po temně inkoustovou.
Jezero je ze tří stran sevřené hradbou monumentálních štítů (v čele s Mengusovským Volovcem a Kôprovským štítem), které se v té obří vodní hladině zrcadlí jako v dokonalém skle. Vládne tu úplně jiná atmosféra než na Rysech. Není tu žádná chata, žádný křik davů. Většinou tu sedí jen pár turistů na obřích balvanech u břehu, svačí a fascinovaně koukají na tu obří temnou masu vody.
V zimě a na jaře zůstává jezero zamrzlé rekordně dlouho – ledová krusta na něm často drží až do začátku léta. Pokud chytíte den, kdy na hladinu svítí slunce a kolem dokola ještě leží zbytky sněhu, budete si připadat jako někde na expedici na Islandu nebo v Norsku.
Pro mě je Hincovo pleso dokonalý plán B. Když jsou Rysy totálně zasekané lidmi, stačí minout odbočku, dojít sem, sednout si na břeh, nechat si ledovým větrem vyfoukat hlavu a prostě jen tiše zírat na to nejkrásnější přírodní zrcadlo v celém Slovensku.
Pokud si myslíte, že Chata pod Rysmi je za odměnu, tak cesta k ní je čistý očistec. Od Žabích ples totiž chodník chytne neskutečný sklon a vy začnete brousit kolena o suťovisko. A právě tady, ještě hluboko pod chatou, přichází první zkouška ohněm – první úsek s řetězy a kovovými stupačkami.
Tenhle úsek pod chatou je takový trenažér na samotný vrchol. Skála je tu strmá, občas vlhká od stékající vody a vy se poprvé musíte chytit chladného železa. Pro lidi s mírnou závratí je to ideální místo na první panický záchvat. Když tenhle technický oříšek překonáte, čekáte, že chata bude hned za rohem. Spoiler: Není.Následuje totiž nekonečné, táhlé a ubíjející stoupání serpentinami ve volné suti.
Slunce do vás pere, chata je schovaná za horizontem a vy jdete stylem „dva kroky dopředu, jeden sklouznout zpátky“. Každý balvan vypadá stejně. Máte pocit, že se pohybujete v časové smyčce a že tahle suťová dálnice prostě nemá konce.
Plíce vám hoří, stehna protestují a v hlavě si nadáváte do všech ošklivých slov, proč jste radši nezůstali dole u plesa. Když už melete z posledního a nohy máte jak z rosolu, konečně se nad vámi vyloupne ta plechová oáza s barevnými vlaječkami.
Chata pod Rysmi: Oáza svobody, horská facka a nejlepší kofola na světě
Na rozdíl od pustého Kriváně, kde vás nahoře nečeká vůbec nic kromě nádherného výhledu, mají Rysy jeden obří trumf v rukávu. Chatu pod Rysmi (2 250 m n. m.). Je to nejvýše položená horská chata na Slovensku.
Když už sotva pletete nohama a plíce vám vypovídají službu, najednou se před vámi z mlhy vyloupne tahle plechová chata vyzdobená barevnými tibetskými vlaječkami. Ta atmosféra tam je prostě nepopsatelná. Všude kolem sedí stovky zničených lidí, z chaty voní polévka a vládne tam absolutní pohoda.
Všechno jídlo, pití, pivo, a dokonce i bomby s plynem sem na svých vlastních zádech nosí neuvěřitelní horští nosiči – tatranští šerpové. Když sedíte na lavičce a vidíte chlapíka, jak s šedesátikilovým sudem piva přivázaným na dřevěné krosně v naprostém klidu a s úsměvem cupitá do toho krpálu, okamžitě dostanete takovou mentální facku, že okamžitě přestanete fňukat, že vás bolí ramínko od batohu.
A co teprve jejich legendární záchod! Pár desítek metrů od chaty, přímo nad hlubokou propastí, stojí dřevěná kadibudka. Je celá pestrobarevně pomalovaná a z její přední strany máte při vykonávání potřeby krásný výhled :D.
Představte si to: sedíte si tam, děláte potřebu, a přitom koukáte z okna na obří tatranské štíty a hluboká údolí pod vámi. To je prostě zážitek, který vám nevykompenzuje ani ten nejluxusnější pětihvězdičkový hotel na světě. Fronta se tam samozřejmě stojí nejen na potřebu, ale hlavně na fotku. Velká mezinárodní zácpa.
Za chatou ale veškerá legrace končí a začíná ta nejnapínavější část celé trasy. Cesta na samotný vrchol totiž vede ještě daleko do nebe. A právě v tomto úseku zažijete ten pravý, nefalšovaný „Václavák“. V hlavní sezóně se tu tvoří regulérní lidské zácpy. Hlavně v létě se tu musíte obrnit sloní trpělivostí a prostě splynout s tím lidským proudem. Ale víte co je zvláštní? Ta atmosféra je vlastně strašně fajn. Nikdo na sebe neřve, lidé jsou k sobě ohleduplní, pomáhají si, ukazují si, kam bezpečně šlápnout, vtipkují a sdílejí to společné fyzické utrpení s úsměvem na rtech. Je to taková zvláštní mezinárodní horská solidarita.
Vrcholový šok: Výhled, ze kterého mrazí v zádech
Čeká vás další strmé stoupání do Váhovského sedla (Sedlo Váha). V sedle se do vás opře severní vítr a před vámi se vztyčí finální stěna Rysů. Když konečně překonáte poslední skály a vydrápete se na samotný vrchol, nastane ten moment, kvůli kterému to všechno podstupujete. Samotný vrchol Rysů je vlastně hrozně malý, úzký a špičatý.
Když je tam hodně lidí, doslova tam sedíte rameno na rameni s naprosto cizími lidmi, jako slepice na bidýlku. Ale jakmile zvednete hlavu a podíváte se kolem sebe, ve vteřině zapomenete na všechny ty lidi, na fronty u řetězů i na pálící lýtka. Ten výhled z Rysů je totiž čistá, nefalšovaná vizuální extáze.
Přímo pod vámi, na polské straně, padá stěna hluboko dolů k obřím ledovcovým jezerům. Vidíte slavné Mořské oko (Morskie Oko) a o něco výš položený Černý stav (Czarny Staw pod Rysami).
Ta jezera mají z téhle výšky neskutečnou, temně smaragdovou barvu a občas z nich stoupají cáry bílé mlhy, což celé krajině dodává neuvěřitelně dramatický a tajuplný ráz. Kolem vás se ve všech směrech tyčí ostré, zubaté štíty Vysokých Tater, které z dálky vypadají jako obří zkamenělé mořské vlny. Vzduch je tu tak řídký a čistý, že máte pocit, že se můžete dotknout oblohy.
Sedíte tam, žvýkáte svou zmačkanou tatranku, koukáte do té nekonečné hloubky a cítíte tak obrovskou svobodu a euforii, že se vám ani nechce jít dolů. V tu chvíli vám dojde, proč tyhle přeplněné Rysy tak strašně milujete. Ten kopec má prostě duši.
Sečteno a podtrženo: Rysy jsou sice masovka, ale masovka s tou nejlepší energií v Tatrách. Kombinace stoupání, adrenalinu na řetězech, nejvtipnějšího záchodu nad propastí a magického plesa dělá z téhle túry naprostou povinnost pro každého pořádného turistu. Rysy jsou a navždy zůstanou mojí největší tatranské srdcovkou.
Diskuze
Komentáře pod článkem
Zatím žádné komentáře. Buď první.