Bulharské hory na prodloužený víkend

Prodloužený víkend v bulharských horách, který vám vyrazí dech

Když se v českých luzích a hájích řekne Bulharsko, většina lidí si představí socialistickou nostalgii, levné pivo a slunečníky na Zlatých Píscích. To je ale obrovská chyba a marketingový hřích této země. To největší bohatství Bulharska se totiž neskrývá u moře, ale vysoko v oblacích – tam, kde se k nebi tyčí ostré žulové štíty, zrcadlí se ledovcová jezera a vzduch voní absolutní svobodou.

Mám slabost pro Vysoké Tatry a pohoří Rila, které je nejvyšším pohořím celého Balkánského poloostrova (s nejvyšším vrcholem Musala, 2 925 m n. m.), mi Tatry v některých úsecích připomínal. O to víc jsem si to užívala. Pokud milujete syrovou krásu Vysokých Tater, ale unavují vás nekonečné zástupy turistů na tatranské magistrále, drsné bulharské hory pro vás budou zjevením.

Pojďte s námi prožít intenzivní prodloužený víkend plný horských výzev, mnišských tajemství, královského jídla za pár korun a historické architektury, která vás donutí změnit názor na celý Balkán.

Den 1: Pozdní přílet do Sofie a první lekce z balkánské logistiky

Naše cesta za dobrodružstvím začíná na letišti v Sofii (SOF). Let z Prahy trvá necelé dvě hodiny, ale pokud zvolíte odpolední či podvečerní let, na žádné velké hrdinství to první den nevypadá. A víte co? Je to tak v pořádku. Hory od vás budou hned zítra vyžadovat stoprocentní energii, takže první večer věnujte čistě logistice a odpočinku.

Autopůjčovna: Na co si dát pozor? Přímo na letišti pro nás přijede pracovník autopůjčovny, který nás odveze kousek dále, kde už na nás čeká naše auto. Původně jsme chtěli VW Polo, ale opět máme jiné, tentokrát ve slosování na nás padl Citroen.

Bez vlastního auta je tento itinerář prakticky nerealizovatelný – autobusy do horských vesnic jezdí sporadicky a ztratili byste drahocenný čas.

Po rychlém check-inu na hotelu v širším centru Sofie dáváme jen rychlou večeři a jdeme spát. Skutečná jízda startuje zítra v sedm ráno! Ubytování po celou dobu řeším přes Booking.

První den jsme řešili přes Family Hotel Agoncev, kdy v ceně ubytování byla i snídaně. Ručníky byly na pokoji k dispozici.

Den 2: Sedm rilských jezer – Tatranská nostalgie v naprosté samotě

Vstáváme brzo, protože máme před sebou zhruba 2 hodiny jízdy do NP Rila. Snídaně je tedy skromná, ne moc chutná, ale na ranní start stačí. Cesta je opravdu krásná, všude před vámi jsou krásné zelené kopce. Po téměř 2 hodinách jízdy jsme dojeli k dolní stanici lanovky, kde jsme zaparkovali auto za 5 EUR na den. Za mě docela v pohodě cena. Parkoviště hlídané.

Můžete samozřejmě ušetřit nějaký čas a vyjet na půl cesty lanovkou, kdy obousměrná jízdenka vychází na 20 EUR. Čili my jsme samozřejmě šli po svých od dolní stanice lanovky. Nenechte se mýlit, nebyl to zrovna lehký terén. Člověka při zpáteční cestě nožky budou bolet. Měli jsme spíše pod mrakem, ne moc horko, ani moc chladno, příjemné letní počasí na výšlap.

Naším dnešním cílem je absolutní přírodní klenot: Sedm rilských jezer (Sedemte rilski ezera). Tato ledovcová jezera leží v nadmořské výšce mezi 2 100 a 2 500 metry nad mořem a jsou posvátným místem pro tzv. Bílé bratrstvo (následovníky mystika Petra Dunova), kteří se zde v srpnu scházejí k rituálním tancům v bílých rouchách. Což mi trošku připomíná horor Slunovrat :D.

Čeká nás nekompromisní, strmá a kamenitá trasa. Cesta vede nejprve hustým pásem lesa, kde překonáváme prudké stoupání, kořeny a balvany. Po cestě potkáváme houbaře, kteří ve svých kýblech nesou obrovské hřiby, skoro jako kdyby sbírali někde v Černobylu v Rudém lese :D.

Jakmile se však po necelých dvou hodinách dostáváme nad hranici lesa, otevírá se před námi krajina, která nám vyráží dech. To nejsou Tatry, to je Rila! Jako lidé, kteří mají obrovskou slabost pro Vysoké Tatry, okamžitě zažíváme intenzivní déja vu. Ty ostré žulové štíty, monumentální ledovcové kary a hluboké tmavomodré oči jezer rozeseté v různých výškových patrech...

V hlavě mi okamžitě naskakují vzpomínky na finální stoupání na Rysy nebo pohled do Mengusovské doliny. Ta podoba je až neuvěřitelná, ale s jedním zásadním rozdílem – nikde tu nejsou davy lidí. Měli jsme neuvěřitelné, až pohádkové štěstí. Možná to bylo brzkým startem, možná nestálým předpovědním modelem počasí, ale celou trasu kolem jezer jdeme v podstatě sami.

Postupně míjíme jednotlivá jezera, z nichž každé má své specifické jméno podle tvaru nebo vlastnosti:

Dolnoto (Dolní jezero) – nejníže položené.

Ribnoto (Rybí jezero) – nejmělčí, na jehož břehu stojí stará horská chata.

Trilistnika (Trojlístek) – s nepravidelným tvarem.

Bliznaka (Dvojče) – největší vodní plocha komplexu.

Bubreka (Ledvina) – se strmými břehy, ikonické jezero.

Oko-to (Oko) – nejhlubší ledovcové jezero v Bulharsku (37,5 m), téměř permanentně ledové.

Salzata (Slza) – nejvýše položené (2 535 m), s dokonale průzračnou vodou.

Na hřebeni u jezera Salzata fouká ledový vítr, ale ten výhled za tu dřinu stál. Po cestě zpátky jsme si na chvíli sedli na zem a jen tak se kochali tím nádherným výhledem. Stojí to za to, každý krok.

Nesmím zapomenout, že jsme na cestě s sebou měli opět oblíbené věci od Fusakle.cz a brýle od Neibo.cz

Na zpáteční cestě míjíme tak překrásné výhledy. Tady se zastaví čas, všechny starosti jsou pryč, mráčky na čele odpluly.

Po cestě zpátky jdeme po tzv. Prayers Hill, na dohled máme horské chaty, kde si dáváme svačinu a naše nohy odpočívají, mají totiž ještě před sebou cestu dolů, bez lanovky!

Co na to říkáte, no není to nádhera?

Skrytý balkánský poklad: Kovacha Guest House ve vesnici Raduil

Po celodenním treku unavení sedáme do auta a přejíždíme do malé, turismem nepolíbené vesničky Raduil. Tady máme zarezervované ubytování v Kovacha Guest House. Pokud chcete zažít skutečnou duši Balkánu, zapomeňte na sterilní hotely. Tenhle dům je skromný, zařízený v tradičním venkovském stylu, ale pohostinnost majitelů je královská.

Jak alkohol nemám ráda, tak jsem si to pivo dopřála - Burgasko.

Po pivečku a jídle už se začínají očíčka propadat, výhled mě uspává. Jdeme do říše snů, a zítra trošku historie.

K snídani nám připravili hostinu, na kterou budeme vzpomínat: domácí čerstvě upečený chléb, ručně dělaná banica (listové těsto plněné balkánským sýrem), domácí ajvar, rajčata, která chutnají jako slunce, a sýry přímo od místních farmářů. A samozřejmě nesměli chybět mekici - takové bélešky. Dostanete v kombinaci s marmeládou a sýrem.

To vše za cenu, která v přepočtu na české koruny působí až směšně levně. Tady se zastavil čas v tom nejlepším slova smyslu.

Den 3: Mystika Rilského kláštera a divočina pod Vitoshou

Ráno se loučíme s Raduilem a čeká nás delší, zhruba dvouhodinový přejezd horami k nejposvátnějšímu a vizuálně nejúchvatnějšímu místu Bulharska – Rilskému klášteru (Rilski manastir).

Památka UNESCO, kde se zastavil čas. Klášter založil už v 10. století poustevník svatý Ivan Rilský. To, co vidíme dnes, je sice výsledek rekonstrukce po ničivém požáru v 19. století, ale atmosféra místa zůstala starobylá. Protože víme, že jde o obrovský turistický magnet, parkujeme záměrně asi 500 m před hlavní branou podél silnice v lese a zbytek dojdeme pěšky. Vyhneme se tak chaosu na parkovišti a psychicky se naladíme na posvátné místo.

Vstup do samotného areálu kláštera je zdarma (platí se pouze do muzeí uvnitř či za parkovné). Když projdete masivní kamennou bránou, ocitnete se na nádvoří, které vypadá jako z jiného světa. Černobíle pruhované oblouky, dřevěné pavlače se čtyřmi patry mnišských cel a uprostřed stojící kostel Narození Panny Marie, který je zvenčí i zevnitř kompletně pokrytý dechberoucími, barevnými freskami. Ty detailně zobrazují nebe, peklo, démony a svaté.

Stopka u zakázané přehrady a směr Vitosha

Po dávce historie sedáme do auta a míříme na oběd do místní restaurace, kde jsme si dali výborného pstruha a smažené brambory. Mňam!

Po obědě cestou projíždíme kolem jedné z velkých horských přehrad (v oblasti Rila/Iskár). Její křišťálově čistá voda tyrkysové barvy obklopená lesy doslova svádí ke koupání. Cedule kolem jsou však nekompromisní – koupání je přísně zakázáno, protože nádrž slouží jako rezervoár pitné vody pro region. Přesto je to ideální místo na patnáctiminutovou pauzu, protažení nohou a pořízení panoramatických fotek.

K večeru dorážíme k cíli dne: Národnímu parku Vitosha. Tento obrovský horský masiv s nejvyšším vrcholem Černi vrch (2 290 m n. m.) se tyčí přímo nad jižním okrajem Sofie. Bydlíme v ubytování přímo na úpatí Vitoshi – z balkónu se díváme nahoru na zelené svahy a dolů na blikající světla velkoměsta. Dokonalá symbióza.

Za sebe nemohu zrovna toto ubytování doporučit. Je blízko národního parku, avšak v okolí nic není, všude do obchodu jsou velké vzdálenosti. Snídaně byla asi nejslabší z celého ubytování. Je to však velmi individuální.

Ale nebudu kritická a zmíním, že Bojanský kostel (Bojanska cărkva), skromně ukrytý v hustém lesoparku na úpatí hory, je také velmi hezkou pamatákou. Tento středověký pravoslavný kostelík je na seznamu UNESCO z naprosto fascinujícího důvodu. Jeho vnitřní fresky pocházejí z roku 1259. Úroveň jejich realismu, hloubka emocí v tvářích svatých a propracovaná anatomie předběhly italskou renesanci o dobrých 100 let! Když stojíte uvnitř tohoto malého prostoru, dotýkáte se samotných kořenů evropského umění.

Když vyjdete z kostela ven na zahradu, čeká vás další šok. Nad hlavami se vám totiž tyčí monumentální sekvoje obrovské (Sequoiadendron giganteum). Tyto severoamerické jehličnany, které byste čekali spíše v Kalifornii než na Balkáně, zde na začátku 20. století nechal osobně vysadit bulharský car Ferdinand I. Dnes tito obři majestátně stráží staletou historii místa a dotvářejí neopakovatelnou mystickou atmosféru. A těším se, až sekvoje obrovské uvidíme na vlastní oči na podzim v USA.

Den 4: Sofie – Nejkrásnější a nejvíce podceňované hlavní město Balkánu

Poslední den našeho prodlouženého víkendu věnujeme dopolední prohlídce historického centra Sofie. A musíme hned na začátku přiznat barvu: Sofii bez váhání řadíme mezi nejkrásnější a nejzajímavější hlavní města celého Balkánu. Pokud čekáte šedivou, rozpadlou postsovětskou metropoli, zažijete obrovský šok.

Při procházce centrem narážíme na monumentální Prezidentský palác. Přímo před jeho hlavním vchodem stojí čestná stráž v tradičních historických uniformách s bílým peřím na čepicích. Výměna stráží, která probíhá každou celou hodinu, je neuvěřitelně precizní a elegantní podívaná, kterou si nesmíte nechat ujít pro skvělé video na sítě.

Sofie je neuvěřitelně čisté, zelené město s bulváry lemovanými žlutými keramickými kostkami (tzv. Žluté dláždění, dar od rakousko-uherského císaře). Co nás fascinuje nejvíce, je tzv. Čtverec tolerance v samém srdci města. Na ploše několika stovek metrů čtverečních zde vedle sebe v naprostém míru a po staletí stojí pravoslavný chrám svaté Neděle, mešita Banja Baši, sofijská synagoga a katolická katedrála svatého Josefa.

Prostě si tak jdete centrem a všude kolem vás římská historie, úchvatné.

Římské vykopávky v metru a zlaté kopule

Při vstupu do metra na stanici Serdika se neocitnete v nudném podchodu, ale uprostřed odkrytých ruin starověkého římského města Serdika z 2. až 4. století. Chodíte po prosklených lávkách přímo nad starověkými ulicemi a chrámy.

Korunou celého města je však monumentální katedrála svatého Alexandra Něvského. Tento novobyzantský chrám s obřími, pravým zlatem pokrytými kopulemi pojme až 10 000 lidí a je jedním z největších pravoslavných chrámů na světě.

Chvíli jen tak sedíte a nasáváte klid a ticho. To potřebujeme všichni někdy - být sami.

Když stojíte pod jeho klenbami a vzduchem se line vůně kadidla, naskočí vám husí kůže.

Jen o pár ulic dál se před námi objevuje architektonický šperk, který vypadá jako vystřižený z ruské pohádky – chrám svatého Mikuláše Divotvůrce (často nazývaný prostě Ruský kostel). Jeho pět cibulových kopulí je pokryto čistým zlatem, které v balkánském slunci jasně září, a stěny zdobí nádherná barevná majolika.

Čas je neúprosný a my stíháme jen toto rychlé historické kolečko. Už teď ale víme, že se sem musíme vrátit. Sofie si zaslouží minimálně jeden až dva celé dny na pořádné prozkoumání Národního historického muzea, skvělé nezávislé kavárenské scény a skrytých uliček s pouličním uměním.

Podívejte se na tu krásu ještě na videu: